Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání - Mark Twain

4. září 2012 v 13:45 | Orion |  A koho to vlastně zajímá?
Rozhodla jsem se, že o onom dni, 3.9.2012., napíšu "drobný" (no, vlastně spíše zdlouhavý) zápisek. Jen tak. Aby na tenhle blog tak něco přibývalo. A když ne nějaké geniální články, tak alespoň "deníček" (fuj, to slovo na mě působí takovým dylinkovským dojmem). Pokud vás můj život v kostce nezajímá, rovnou to zabalte a ani se nepokoušejte prokousat se tímto zápiskem, který nemá hlavu ani patu. Nikdo vás nenutí to číst.
Před prvním dnem školy jsem šla spát tak kolem jedenácté, říkala jsem si, že ráno v pohodě vstanu, ačkoliv jsem si přes prázdniny navykla na trochu jiný režim. Nařídila jsem si budík na sedm hodin, připravila poslední drobnosti do školy, ještě si chvíli četla a pak ulehla. Ráno mě probudil nenáviděný, otravný, pípající zvuk budíku. Byla jsem hrozně ospalá, zpočátku jsme neměla ani dost sil na to, abych vypla budík (nebo s ním praštila o podlahu). Nakonec jsem přecijem ruku zvedla a vítězoslavně bdík vypla. Fakt se mi nechtělo vstávat. Ale musela jsem, jak jinak. Tak jsem to udělala již osvědčeným způsobem: svalila jsem se na studenou podlahu a to mě přimělo se postavit. Pak už to bylo v pohodě.


Vůbec jsem neměla chuť na snidani. Hodila jsem do sebe jen sklenici vody a protože jsem už byla ve skluzu, vyběhla jsem na metro. Nastoupila jsem do vagonu narvaného lidí. No jo no, s ranní špičkou se nedá nic udělat. Nesnáším to, všichni se na mě tlačí, šlapou na nohy, a když chci vystoupit, musím se všema těma lidma protlačit jak idiot. Nejspíše by nebylo na škodu vzít si na ně buldozer. No tak i dneska jsem se mezi lidma na přestupní stanici protlačila jak idiot a spěchala na další metro. Cestou jsem omylem vrazila asi tak do šesti lidí, kteří nade mnou jen pohoršeně vzdychali. V dalším metru jsem si zabrala šikovné místo přímo u dveří, abych pak mohla v klídku vystoupit. Na stanici, kde se nachází moje škola, jsem vystřelila ze dveří abych se vyhnula tlačenici u eskalátorů. Povedlo se! Ze shora jsem se už jen koukala na ty nešťastné lidi v davu pod jezdícími schody.
Před školou jsem se setkala s kamarádkami. Nadšeně jsme si vyprávěly o prázdninách, všechno. Pak přišel školníl, odemknul vrata a značná část lidí se rozeřvala radostí (nebo smutností?). Vypadalo to docela vtipně. Prostě, představte si normální, celkem tiché, náměstí. Na rohu je škola. Přihrne se tam několik stovek žáků a začnou řvát. Chudáci ti lidi, co zrovna chrnili poklidným spánkem. A vůbec třeba turisti, co se přišli podívat na "krásy" hlavního města. Všichni (samozřejmě kromě nás) z toho museli mít velký šoky. Po řvaní se všichni nahrnuli do školy. Tam byla taky tlačenice. Dnešní den byl vlastně SAMÁ tlačenice. Aspoň ve třídě byl trochu klid. Posadila jsem se na své obvyklé místo a do začátku hodiny jsem se ještě bavila s ostatníma.
Hodinu vám popisovat nebudu, blá blá, nuda, nějaký ty kecy k začátku školního roku, znáte to. Po "škole" jsem si šla zařídit školní obědy. Upřímně řečeno, místo těch jídel (pokud se tomu tak dá říkat), bych si koupila za peníze radši nějakou dobrou bagetu. Ale přece jenom jsem si šla k hospodářce ty obědy zaplatit. Jak jsem brzy pochopila, v ten den si to šlo zařídit nejméně 60 lidí (jak překvapivé). A jako naschvál jsem skončila skoro na konci fronty. Jen jsem vzdychla a doufala, že to stihnu do dvanácti. Omyl. Když jsme byla v polovině fronty, bylo půl jedné a já si až tam uvědomila, že by možná bylo lepší normálně jet domů a vyřídit to další den. Ale pak jsem si řekla, že když jsem UŽ v polovině front a ztratila jsem hodinu drahocenného času, ještě to vydržím.
Bylo to k nesnesení. Další hodinu jsem tam stála, naprosto vyřízená. Ani jsme si tam nemohla kam sednout. Teda mohla, ale kdybych si sedla, pak bych musela zase na konec fronty. Nemohla jsem se tam nijak zabavit, snad jenom posloucháním cizích rozhovorů a čučením do blba. Navíc mě hrozně štvalo, že kolem pořád někdo procházel a jen tak na nás pokřikoval: "Nechtěl byyyych!" Jen jsme nad nimi povytahovala obočí a nic neříkala. Po asi tak 126. zívnutí jsem konečně dostala k okénku. Zázrak! Vítězoslavně jsem zařídila všechno, co se týkalo jídelny a jela domů. Chtěla jsem být doma rychle, tak jsem relativně celou cestu běžela. Řeknu vám, z toho neustálého běhání po ekalátorech šíleně bolí nohy. Kvůli tomu jsem se další den ráno skoro nezvedla z postele a běhat jsme u nemohla.
(fotka na začátku článku je moje, modelem mi stál můj bráchoň)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Skříteček2 Skříteček2 | Web | 5. září 2012 v 19:02 | Reagovat

Co máš proti "Nechtěl byyych?"? Ty to nikdy nevykřikuješ? :D Netušila jsem, že dojíždíš. Tak pevné nervy. Buldozer by se šikl, no. Ta fotka je super, zrovna jsem si říkala, že tě v komentáři zdrbnu, že jsi sem nedala zdroj... :-D Mimochodem, dávej bacha na překlepy "jsme" místo "jsem".

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama