Září 2012

Městské květy

19. září 2012 v 18:23 | Orion |  Úsměv prosím! *cvak*
Zdravím, zdravím!
Tak po "dlouhé" době jsem se rozhodla, že něco přidám. Konkrétně, nějakou fotku. Při té pžíležitosti jsem projela všechny fotky z prázdnin, bylo to hezké zavzpomínat si na všechny ty letní dny. Uběhlo to tak rychle, ale zažila jsem toho tak hodně! Miluju ten nostalgický pocit, přestože se m i chce při tom někdy brečet. Huh, jo, jsem citlivka, ale zkuste si projet "fotografické archivy", k tomu si pustit nějakou nostalgickou hudbu, a myslím si, že budete mít alespoň trošičku zavlhčené oči. :)
Fotka probehla několika úpravami (což je asi dostatečně poznat). Bylo to focené někdy v polovině prázdnin, u nás doma na okně. Trochu mě znérvózňuje ten odlesk naší ulice v okně, ale tak snad to moc nevadí. :) Když se na ty květiny podívám dneska, jsou už buďto skoro oschlé, nebo ukradené (ano, to se nám stává často - koupíme květiny a do měsíce jsou pryč). No jo, podzim už je za rohem. Ne že by mi to vadilo. Podzim mám totiž moc ráda. A taky se hrozně těším na Vánoce ^^
Podepsáno, odškrtnuto. Vaše Orion.

Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání - Mark Twain

4. září 2012 v 13:45 | Orion |  A koho to vlastně zajímá?
Rozhodla jsem se, že o onom dni, 3.9.2012., napíšu "drobný" (no, vlastně spíše zdlouhavý) zápisek. Jen tak. Aby na tenhle blog tak něco přibývalo. A když ne nějaké geniální články, tak alespoň "deníček" (fuj, to slovo na mě působí takovým dylinkovským dojmem). Pokud vás můj život v kostce nezajímá, rovnou to zabalte a ani se nepokoušejte prokousat se tímto zápiskem, který nemá hlavu ani patu. Nikdo vás nenutí to číst.
Před prvním dnem školy jsem šla spát tak kolem jedenácté, říkala jsem si, že ráno v pohodě vstanu, ačkoliv jsem si přes prázdniny navykla na trochu jiný režim. Nařídila jsem si budík na sedm hodin, připravila poslední drobnosti do školy, ještě si chvíli četla a pak ulehla. Ráno mě probudil nenáviděný, otravný, pípající zvuk budíku. Byla jsem hrozně ospalá, zpočátku jsme neměla ani dost sil na to, abych vypla budík (nebo s ním praštila o podlahu). Nakonec jsem přecijem ruku zvedla a vítězoslavně bdík vypla. Fakt se mi nechtělo vstávat. Ale musela jsem, jak jinak. Tak jsem to udělala již osvědčeným způsobem: svalila jsem se na studenou podlahu a to mě přimělo se postavit. Pak už to bylo v pohodě.