Jelení výraz

30. října 2012 v 20:12 | Orion |  Úsměv prosím! *cvak*
Zdar všem!
Oukej, zaprvé se chci omluvit, že jsem tu dlouho nebyla. Ale znáte to, škola, škola a zase škola. Někdy zase hodlám napsat něco zajímavějšího, než jenom fotku. Zažila jsem toho fakt hodně, od dlouhé podzimní tůry až po první sníh. Ahh, jak já se těším na hory se skautem! To je jedna z nejlepích věcí za rok. :) A ten čas hrozně ubíhá. Už je čtvrtletí. No, teda skoro, ale stejně - už jenom třikrát tolik, a jsou velké prázdniny! Pěkná to představa. Chm, už jsem trochu od tématu...
Tohoto krásně fotogenického a elegantního jelena jsem vyfotila na výletě s rodinou, bylo to někdy na konci září, nevím. Bylo to fakt zajímávé, měli jsme jít na nějakou výstavu, ale nakonec jsme zjistili, že jsme asi
kilometrů vedle. No, nevadí. Do háje, proč nemá každá malá vesnička jedinečný název? Fotka proběhla tentokrát jen opravdu maličkými úpravami, jako je zmenšení, přidání jasu a kontrastu. Tak snad to je dobrý.
Podepsáno, odškrtnuto. Vaše Orion.
 

Městské květy

19. září 2012 v 18:23 | Orion |  Úsměv prosím! *cvak*
Zdravím, zdravím!
Tak po "dlouhé" době jsem se rozhodla, že něco přidám. Konkrétně, nějakou fotku. Při té pžíležitosti jsem projela všechny fotky z prázdnin, bylo to hezké zavzpomínat si na všechny ty letní dny. Uběhlo to tak rychle, ale zažila jsem toho tak hodně! Miluju ten nostalgický pocit, přestože se m i chce při tom někdy brečet. Huh, jo, jsem citlivka, ale zkuste si projet "fotografické archivy", k tomu si pustit nějakou nostalgickou hudbu, a myslím si, že budete mít alespoň trošičku zavlhčené oči. :)
Fotka probehla několika úpravami (což je asi dostatečně poznat). Bylo to focené někdy v polovině prázdnin, u nás doma na okně. Trochu mě znérvózňuje ten odlesk naší ulice v okně, ale tak snad to moc nevadí. :) Když se na ty květiny podívám dneska, jsou už buďto skoro oschlé, nebo ukradené (ano, to se nám stává často - koupíme květiny a do měsíce jsou pryč). No jo, podzim už je za rohem. Ne že by mi to vadilo. Podzim mám totiž moc ráda. A taky se hrozně těším na Vánoce ^^
Podepsáno, odškrtnuto. Vaše Orion.

Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání - Mark Twain

4. září 2012 v 13:45 | Orion |  A koho to vlastně zajímá?
Rozhodla jsem se, že o onom dni, 3.9.2012., napíšu "drobný" (no, vlastně spíše zdlouhavý) zápisek. Jen tak. Aby na tenhle blog tak něco přibývalo. A když ne nějaké geniální články, tak alespoň "deníček" (fuj, to slovo na mě působí takovým dylinkovským dojmem). Pokud vás můj život v kostce nezajímá, rovnou to zabalte a ani se nepokoušejte prokousat se tímto zápiskem, který nemá hlavu ani patu. Nikdo vás nenutí to číst.
Před prvním dnem školy jsem šla spát tak kolem jedenácté, říkala jsem si, že ráno v pohodě vstanu, ačkoliv jsem si přes prázdniny navykla na trochu jiný režim. Nařídila jsem si budík na sedm hodin, připravila poslední drobnosti do školy, ještě si chvíli četla a pak ulehla. Ráno mě probudil nenáviděný, otravný, pípající zvuk budíku. Byla jsem hrozně ospalá, zpočátku jsme neměla ani dost sil na to, abych vypla budík (nebo s ním praštila o podlahu). Nakonec jsem přecijem ruku zvedla a vítězoslavně bdík vypla. Fakt se mi nechtělo vstávat. Ale musela jsem, jak jinak. Tak jsem to udělala již osvědčeným způsobem: svalila jsem se na studenou podlahu a to mě přimělo se postavit. Pak už to bylo v pohodě.
 


Budiž nadpis.

31. srpna 2012 v 16:10 | Orion |  Já bych brečela, já bych se řehtala...
Salutuji všem, ať už těm, kteří mě nějakou dobu znají, nebo těm, kteří na tento blog zabloudili čirou náhodou. Nikdy netuším, co bych do prvního článku měla napsat, tak pokaždé improvizuji, a ono z toho nakonec něco vyleze. Zkusím to i tentorkát a budu doufat, že nenapíšu nějaké naprosté ptákoviny. Takže, jdeme na to... Svůj věk a jméno se snažím veřejně nevyřvávat. Vy mě oslovujte prostě jen Orion, Ori, Orionope, to už je jedno. :) Svojí přezdívku jako takovou mám ráda, líbí se mi, už jsem si na ní zvykla a nehodlám jí měnit. Blogů jsem měla fakt hodně, střídala jsem je jak ponožky (možná i častěji). Zveřejňovat je tu nebudu, na rozmezí 1-6. blogu jsem se chovala jako naprostý idiot. (no, to se chovám i teď, ale vy to nemusíte vědět). :) Doufám, že tenhle blog bude konečně ten pravý a že ho už nezměním. Konec o blozích, teď něco o mně. Mám obrovský smysl pro humor, alespoň si to myslím. Zasměju se každý blbosti, který se nezasměje nikdo a pak na mě lidi civí jen jako: "Co to je za cvoka?"... a já se směju dál. Další věc co byste asi měli vědět: Jsem holka. Ano, holka. Nejspíš je to jasné z odstavců, co jsem psala před tímhle, ale pro jistotu to ještě píšu, protože člověk nikdy neví, jaký génius se mě na pohlaví zeptá tentokrát. A moje povaha? O té nic nevím. Tu si musíte určit sami. A teď něco o mých oblíbených a neoblíbených věcech. Miluju jídlo a zvířata! Pak mám ráda své kamarádky a vůbec lidi, který hrají důlěžitou lidi v mém životě - sourozence, známe, a tak dále, a tak dále. Poté mám ráda jídlo. Mám ráda svůj komp a jeho nejbližší okolí. No a dál? Miluju hudbu. Poslouchám v podstatě všechny styly, od každýho trochu, nejsem ani tak přímo do něčeho zapálená. V podstatě, snesu všechno až na Bíbra a jiné vyjímky. A mimochodem, miluju jídlo. (neříkala jsem to už?) Nyní příjde ta horší část. Nesnášim spousty věcí. Hodně mě štvou některé lidské vlastnosti, nebo vůbec to, co lidi někdy dělají. Nemám ráda, když vejdu do auta, který stálo na slunci a je v něm hrozný vedro, nebo když se mi ve knížce ztratí záložka a musím půl hodiny hledat, kde jsme skončila. Taky nesnáším, když mi křupne koleno a hrozně to bolí. Nemám ráda zalehlé uši a roztáté čokolády. Je toho ještě hodně, co nesnáším, a kdybych tu všechno mělo vyjmenovat, klávesnice by se asi rozbila, jak bych do ní tak rychle bušila. (mimochodem, nesnáším rozbitý klávesnice) A můj největší sen? Mít svůj vlastní bagr. :)
Tak to jsem já. Nejspíše si o mě teď myslíte kdovíjaké věci, ale je mi to upřímně jedno. :) Každopádně doufám, že jste při čtení prvního článku neusnuli. Zatím se mějte moc krásně,
Orion.

Kam dál